Zajímavá kniha o vzdělanosti, resp. nevzdělanosti

Poměrně náhodným řízením osudu jsem se dozvěděl o zajímavé knize o vzdělání s názvem: Teorie nevzdělanosti. Ihned mě název zaujal a ke knize jsem se dostal. Mohu říci, že se jedná o zajímavé čtení a jedno z důležitých děl pohlížejících nejen na vzdělávání (vzdělávání) ale i celou naši společnost.

Konrad Paul Liessmann

Konrad Paul Liessmann

Nezmínil jsem ještě kdo je autorem. Je jím jistý Konrad Paul Liessmann. Do přečtení knihy jsem tohoto autora neznal, ale ihned při čtení jsem si jej zalíbil. Následně jsem zjistil, že se jedná o rakouského jazykovědce a filozofa (profesor filozofie na Vídeňské univerzitě). Malou zajímavostí je, že roku 2006 získal rakouský titul Vědec roku.

Dost ale o autorovi a zpět ke knize. Kniha Teorie nevzdělanosti má celkem 125 stran a i když ne nezdá významná rozsahem je bohatá co se týče obsahu. Místy se jedná o hutné čtení, pro které je nutno mít alespoň všeobecný přehled o filozofie našeho evropského prostoru.

Teorie nevzdělanosti

Kniha Teorie nevzdělanosti

Kniha nastavuje kritické zrcadlo dnešní politice vzdělávání, honbou za čísly, výkony, zlepšeními, které v důsledku mají spíše opačný efekt. Liessmann vyvozuje, že špatná interpretace začíná již u chápání a dnes mediálního „prodávání“ mnohých pojmů spojených se současným vzděláváním. Například „společnost vědění“, či pojmy podobné „informační společnosti“ atd. Ukazuje ale, že i přes stále se opakující proklamace, se tyto „informace“ a toto „vědění“ paradoxně nestává tím nejdůležitějším, co „hýbe“ touto naší společností a dobou.

Ukazuje na fakt, že roste množství informací, ale v tomto množství nalézt informace, které nesou nějaký informační náboj je stále těžší a těžší. Můžeme s Liessmannem jen souhlasit, internet je toho živoucím příkladem. Média nevyjímaje.

Zajímavým pohledem se dívá i na hodnocení školní zdatnosti žáků PISA. Protože i když nemají nějaký praktický dopad, fakticky způsobují tlak na změny vzdělávací politiky, aby bylo v příštím ročníku dosaženo lepších výsledků. Což ale, například v Rakousku, vedlo paradoxně k ještě většímu propadu.

Kritickému posouzení se nemohl vyhnout ani v případu smlouvy z Boloni z roku 1999, kdy byl přestavěn celý post-sekundární vzdělávací sektor (vysoké školy) a to i u nás v ČR. Snaha je podpořit možnost cestování studentů, které jim ale v důsledku nic nového nepřinášejí. Kromě kontaktů a „přátel“ z nočních pitek, jak Liessmann uvádí.

jako téměř finální hřebík ho rakve vzdělávání poté je možno vidět ve vytvoření elitních vysokých škol (kdy elitnost hodnotí EU dle výsledků jejich práce) a dle toho jsou těmto školám a pracovištím přidělovány finanční prostředky. Což vytváří systém se zpětnou vazbou, kdy EU fakticky ovlivňuje jak a co se bude bádat. Tyto instituce totiž logicky nechtějí přijít o své finanční prostředky, ba ideálně je chtějí navýšit, a tedy následují regule a požadavky, které jsou tvořeny někde v Bruselu úředníky, nikoliv vědci!

Negativně posuzuje i reformy, které se v etymologickém významu opustily svůj původní význam „vrátit se k něčemu původnímu“ a rovnají se naopak změně toho starého v něco nového – dle autorů reformy samozřejmě lepšího.

Liessmannova kniha se může jevit jako ostrá a kritická, ale odhaluje ve své nahotě problémy, kterých si mnohdy ani nejsme vědomi a často jsou (médii atd.) vmanipulováni do jejich dalšího šíření nebo podporování.

Knihu určitě doporučuji k přečtení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>